Dramaturgicky velmi zajímavě poskládaný večer z jedné americké, jedné norské a dvou českých kapel byl k prožití v sobotu ve vysokoškolském klubu K4 u Staroměstského náměstí. Žánrově pestrý výlet čítal exkurze do těch nebrutálnějších noisecoreových bordelů, přes crust až po rytmicky nabušenou hravou alternativu s dívčím vokálem.

Vykopávají tepličtí NOT!. Poctivě okovaný crust hardcore staví na splašené rytmice a tří až čtyřakordových hrubozrných náložích. Hudba v jejich případě na sebe pozornost příliš nepoutá. Všichni přihlížející svůj zrak věnují zběsile vřeštícímu šílenci v úchylných růžových podvlíkačkách, muších slunečních brýlích, obrovskou bambitkou za pasem a mikrofonem v ruce. Při první skladbě se vrhá na lidi, lítají střepy, vylévá se pivo, teče krev. Ani ne půlhodinový set napěchovaný přímou crustovou energií uběhl rychle a sekundoval mu kupodivu i čitelný zvuk a peprně odlehčená atmosféra.

Nedávno jsem někde četl, že NEGERO jsou „nízkorozpočtový STOLEN BABIES“. Holenku, kampak se ty STOLEN BABIES na sokolováky hrabou. Obě kapely mají diametrálně jinou příchuť i kvalitu. STOLEN BABIES jsou divadelní rokec, který má těžiště ve svém vizuálnu, NEGERO hrají jednu z nejosobitějších alternativ na světě. Bez příkras. Žádné šminky, žádné rtěnky. Boty dolů a jde se na to. Berte nebo nechte být.

Zpěvačka Markétka je přírodní úkaz. Díky zdravotní indispozici dolních končetin odzpívala většinu setu na židli, ale na mě se valila energie, jako by na pódiu řádila celá zoologická. Mám rád kapely, které při hraní vypadají, že se skoro nic neděje a ono se toho vlastně děje hrozně moc. Osobité spojení nápaditě poskládaných rytmů, výrazných basů, poskakujících kláves a náladu dobarvující kytary vytvořilo kulisy pro geniální představení, které v hlavní roli sehrál právě výtečný hlas zpěvačky Markéty. Dle mého vedle NOD NOD nejlepší alternativa s ženským vokálem na současné klubové scéně. Pokud by se v jedné kapele srazili ZUBY NEHTY, PORTISHEAD a BJÖRK - bude to znít nějak takhle.

STAER jsou trojka mladičkých Norů s hipsterských feelingem, kteří hoblují spíše noise než rock. Basák vydává velmi často zvuky, které jsou tónově položené nad kytarou. Většinu času bruslí po efektech, kterými se obklopuje. Ze strun mu teče bláto, které zalepuje uši. Všechno skřípe a už vlastně ani není poznat, kde v té mase zvuku je basa a kde kytara. Jako byste byli v nevěstinci plném hermafroditů. Podivná zvrácená špína stříká z pódia a nejde smýt, ale vlastně v tu samou chvíli zjišťujete, že je fajn se občas na všechno vyfláknout, vyválet se v bahně a užívat si něco, co překonává jakoukoliv definici hudby.

Ozvalo se jen „CHILD ABUSE, Brooklyn“. A pak začala lámaná noisecorová diskotéka, při které by i stájoví kolegové, syntezátoroví industro-grindeři z GENGHIS TRON, působili jako navoněný popík. Armáda podivných zvuků vám obstřeluje uši a těm mým uštědřují Američané přímý zásah. CHILD ABUSE otevírají brány do úplně jiného světa, kde vládne zbustrovaná klaviatura, do které někdo nahrál ty nejpodivnější mimozemské zvuky, jenž galaxie nabízí. Z bicích lítají trojné integrály a z basy se do klubu rozlévá lepkavá hutná ropná čerň, jež tvoří lagunu, ve které se začínají čvachtat všichni přítomní. Bez výjimky. Nemocné intoxikované klávesy pak už jenom dotváří dílo zkázy.

Repetetivní  industriální skřípání se po celý set obtáčí kolem rytmiky jako had kolem Aeskulapovy hole, mám místy pocit, že ta jejich hudba mokvá a hnije, že ohýbá prostor kolem do podivných tvarů. Jako bych byl ve světě doktora Caligariho. Podivné je, že se to vůbec děje, ačkoliv jsem dokonale střízliv. Moc kapel, které toto dokáží nenajdete. Není umění jít na meskalinovou párty a pak sledovat jak se pohybují stěny. Je umění být střízlivý na koncertě a lítat po dimenzích, o kterých se vám nezdálo ani v nejdivočejších snech a CHILD ABUSE to tento večer dokázali.